pondělí 26. prosince 2011
11. 6. 2011
22. 5. 2011
21. 5. 2011
7. 5. 2011
16. 4. 2011
21. 10. 2010
15. 10. 2010
9. 10. 2010
7. 10. 2010
25. 9. 2010
20. 9. 2010
Zemský sjezd dolnorakouské mládeže 7. - 11. 7. 2010
5. 6. 2010
29. 5. 2010
Skuteční hrdinové
„Už je mi vážně dobře!“ prohlásil Petr rozhodným hlasem, ač se po nemoci cítil ještě značně zesláblý. Paní Okurková, Petrova maminka, se na něj tázavě zahleděla: „Ale Péťo, já se tě bojím nechat doma samotného. Máš za sebou těžkou nemoc a pár dní navíc…“ Najednou však nevěděla, jak pokračovat. Už měsíc nebyla v práci a každým dnem v ní uhasínal plamínek naděje, na jehož místo se valily záplavy otázek. Co když nedostane zaplaceno? Z čeho pak zaplatí nájem, vodu, elektřinu, kde vezme peníze na jídlo a z čeho budou žít? Co když přijde o zaměstnání? Jak se jen uživí ona, vdova se základním vzděláním a malým dítětem? Proč se tenkrát víc neučila? Pohladila Péťu po vlasech: „Však mi to nějak zvládneme, neboj, vše dobře dopadne.“ „Ale mami, opravdu je mi dobře a nemůžu se dívat, jak se trápíš. Nechci ti přidělávat starosti. Klidně běž, já to přeci zvládnu zůstat doma sám, je mi osm let!“ vykřikl Petr. Zabolelo ji u srdce. Možná se o něj zbytečně moc bojí, ale má na to přeci právo, nechce, aby se mu něco stalo, vždyť bez něj by byla úplně sama. Se svou rodinou nemá dobré vztahy a nestýká se s ní. Matku viděla naposledy před čtyřmi lety na pohřbu svého manžela a od té doby… Péťa je jejím jediným životem. A přece, možná ho opravdu trochu podceňuje, třeba by ho neměla tak chránit a víc mu důvěřovat…
Zvedla se z postele a naposledy se podívala na svého syna. V jeho očích svítilo pevné přesvědčení, ale v tváři se pod vrstvou statečnosti skrývaly přeci jen obavy, které však paní Okurková už neviděla.
Sotva se zabouchly dveře, Petr se zachvěl vzrušením. Je doma sám! Poprvé na takovou dlouhou dobu! Maminka mu tedy věří! Však on jí dokáže, že už není malé dítě, že se o sebe dokáže postarat… V tu chvíli se však na něco vzpomněl. Vyběhl z postele do předsíně. Byla temná, proto si rozsvítil. Maminka už tu nebyla. Vykoukl na chodbu (bydleli v sedmém patře panelového domu) a měl sto chutí zavolat, avšak chodba byla příliš tichá. Bosé nohy stály na studených dlaždicích a Petr se najednou cítil sám. Všichni sousedi odcházeli do zaměstnání a nejbližší člověk byl pan Vocásek – důchodce z pátého patra. Pan Vocásek byl zvláštní. S nikým se nikdy moc nebavil, nikdo ho neviděl veselého, ale téměř každý slyšel, jak nadává třeba i na sluníčko, protože svítí, a na hodiny, protože tikají. Petr ho vlastně ani moc neznal a netoužil se s ním setkat. Netoužil se teď setkat s nikým, proto zabouchl dveře bytu a rozhlédl se po předsíni, nyní tak krásné a světlé, tak bezpečné. Ani se mu nechtělo vracet do postele, zdálo se mu, že je najednou lehčí než holubí peříčko a volnější než mladý pták. Zdálo se mu, že je jako příroda, která se probrala ze zimního spánku – svěží, ač zesláblý život z něj sálal a ta chvíle mohla být nekonečná, kdyby ho nezmohla únava. Nakonec se tak rád zavrtal zpět do načechraných peřin a usnul. Netušil, že v předsíni zapomněl zhasnout, že na elektrickém obvodu dojde ke zkratu a že papíry na botníku a kabáty na věšáku se nachází v přímé blízkosti stařičkého, nevyhovujícího a po domácku vyrobeného elektrického obvodu…
▪▪▪
Pan Vocásek se díval na televizi. Patřil k té skupině lidí, kteří ztratili smysl života v okamžiku, kdy si mysleli, že ho nalezli. Celý den trávil u této bedny pohlcující čas a zapomněl již na všechny činnosti, kterými se obklopoval v době svého mládí. Dnešek byl pro něj zcela obyčejným dnem a on se rozhodl, že se bude držet svých starých dobrých zvyků, které si nenechá narušit ničím neobvyklým. Asi proto na zjištění, že cítí kouř, reagoval bezohledným: „No co, u mě to není, ať se každý stará sám o sebe.“
Naopak paní Havelková, důchodkyně ze třetího patra, milovala dobrodružství. Protože se nudila, hledala spoustu neobvyklých věcí, kterých by se mohla zúčastnit a pokud žádnou takovou činnost nenašla, alespoň si ji vymyslela a to tak důkladně, že této historce pak věřilo nejen celé město, ale i ona sama. Musela být vždy u všeho, a když jí náhodou něco uniklo, neváhala popustit uzdu své bujné fantazii. Proto je celkem zvláštní, že si na procházce se psem sice všimla hustého, černého dýmu, který se valil z bytu v sedmém patře, ale reagovala asi takto: „Bože, ono tam snad hoří? Ale hasiče už asi zavolali, radši se do ničeho nebudu míchat.“
A nejen pan Vocásek a paní Havelková zůstávali takto lhostejní, i několik dalších lidí prošlo kolem zcela bez povšimnutí, aniž by tušili, jak bezohledné je jejich jednání…
▪▪▪
Petr se probudil brzy. Ucítil cosi jako kouř, slyšel zvláštní zvuky a najednou pocítil nesmírný žár. Vyběhl z pokoje a s hrůzou zjistil, co se stalo. Plameny již stihly zaplavit celou předsíň, koupelnu a komoru. Oheň se teď šířil dvěma směry – první z nich byl směr do obývacího pokoje, na nějž navazoval kuchyňský kout. Než stihl Petr vydechnout, plameny již pohltily celé dveře tohoto pokoje a jiné se pomalu blížily k poslední místnosti bytu, totiž k té, v níž Petr před chvílí spal. Byl dokonale obklíčen, byl v pasti. Nemohl zavolat hasiče, neboť jediný telefon v bytě se nacházel v předsíni a bylo jasné, že shořel (Petr navíc netušil, že došlo ke zkratu na elektrickém vedení). Nemohl utéci dveřmi, neboť bylo nemožné se k nim dostat (zkoušel to ve svém šíleném zoufalství, avšak hustý dým ho tlačil zpět jako nějaká neviditelná ruka). Nezbylo mu než vrátit se do svého pokoje a čekat, až si ohnivá smrt přijde i pro něj.
Po chvíli plameny opravdu došly až ke dveřím. Petr se zatím pokoušel volat o pomoc, pak mu však začaly selhávat hlasivky. Kašlal stále častěji a vzduchu k dýchání bylo stále méně. Jeho poslední záchranou bylo okno. Přiběhl k němu a snažil se ho otevřít. Bylo staré a šlo to špatně, na pátý pokus se však okenice přeci jen rozletěly. Do místnosti vnikla nová vlna kyslíku a oheň se hrůzostrašně vzepjal. Byl najednou tak silný a velký jako vojsko, které se chystá k rozhodující bitvě. Petr se díval ven a snažil se nemyslet na nic. Naposledy se pokusil volat o pomoc, ale už to nešlo. Přemýšlel, zda vyskočit z okna. Bylo by to rychlé, ale až moc. Ještě chvíli musí vydržet, vždyť někdo ho určitě musel slyšet, někdo MUSEL zavolat hasiče.
A plameny se již ovíjely kolem okenních rámů, Petr však na nic nemyslel, viděl jen modré nebe nad sebou, to nekonečné nebe a pak…
… Hasiči opravdu přijeli. Někdo je zavolal a oni tu byli během pár minut. V tu chvíli již Petr v okně nestál.
▪▪▪
Paní Havelková rozčileně rozhazovala rukama mezi houfem lidí: „Já jsem to vždycky říkala, že je to nezodpovědná ženská, já jsem to věděla! Chudák dítě, já jsem ho znala, byl to takový chytrý chlapec, celý život měl před sebou, ach, to je ale nezodpovědná ženská. A ti hasiči také za nic nestojí, kde byli takovou dobu? Proč nepřijeli dřív? Bože, to je tragédie, taková nezodpovědná ženská! Dobře jí tak!“ Lidé dychtivě poslouchali a neuvědomovali si, že za Petrovu smrt nemohla ani paní Okurková, ani hasiči.
Městem se tedy dál šířily pomluvy a řeči, které špinily hlavně paní Okurkovou, ta už se ale o ničem takovém nikdy nedozvěděla.
Proč jsou lidé tak bezohlední? Proč všichni myslí jen na sebe a neuvědomují si, že do nouzové situace se může dostat každý? A proč někoho nenapadlo, že hasiči jsou skuteční hrdinové, ne nějaké nadpřirozené bytosti, které vidí každou jiskřičku v okruhu